|
ŽIDLE TON ANEB PRVNÍ DŮKAZ O NEPOMÍJIVOSTI KRÁSY...
Někdy vám osud přihraje do cesty událost, která vám změní život. Nebo lépe – začnete najednou přemýšlet o skrytých významech věcí a uvažovat v takových těch trojrozměrných filosoficko-esenciálních dimenzích. Mně se něco takového přihodilo včera. Vracím se z práce a před sousedovým obchodem parkuje dodávka s přívěsem. Soused – známý „self-made-man“ - poletuje se svými kumpány kolem dodávky a na připravené palety vykládá cosi… ehm…moje dobré aristokratické vychování mi brání to říci - zkrátka cosi nápadně připomínající plastové potrubí, zohýbané do tvaru dětských židlí a stolků. Nedá mi to a začínám vyzvídat. Moje nejčernější obavy se naplňují. Jde o dobrou půl tunu dětského „nábytku“, právě dovezeného z Čínské provenience. Půl tuny neforemně vyhlížejícího harampádí, které se prodá, Frantovi vydělá, pak spoustu lidí naštve a nakonec po půl roce skončí vyhozené někde na skládce; v lepším případě v recyklovači, kde z něj vyrobí hmotu na další uplácání nějaké zbytečné a nevkusné „bábovičky“…
Ne a znovu ne. Jsem člověk moderní, zdravě flexibilní, s dobrou perspektivou a věčným optimismem, ale na takové masovky já si zkrátka nikdy nezvyknu. Kde se to v lidech bere, že se obklopují takovými ohavnostmi bez zjevné funkční nebo estetické hodnoty? Uhýbaje před poučkami neoliberálních ekonomů o samospasitelnosti trhu tvrdím, že i obchod se dá dělat způsobem, kdy finální výrobek přežije celou jednu generaci a pak důstojně spočine například ve sběratelských sbírkách…
Asi tušíte, na co narážím – koupíte si třeba televizi, dostanete na ni dva roky záruku, no a ta milá bedna vám přesně po dvou letech a jednom měsíci zhasne, načež vám servisák projeví upřímnou soustrast sdělením, že oprava bude dražší než pořízení nového televizoru… Takže člověk nakonec vlastně nemá na výběr, jde a tu novou bedničku si koupí. A najednou je to tak se vším, a aniž bychom si to uvědomovali, pomalu se stáváme oním Homo Consumens, jak jej definoval třeba Erich Fromm…
Zkrátka – tahle mini-příhoda se sousedem mě donutila k zamyšlení, jak je na tom dnešní člověk s rozlišovacími schopnostmi. Zda-li je, či už není v něm touha poznávat „krásné“ věci; zda-li tato nejpůvodnější touha nebyla otupena masovou reklamou, a nebo zda-li se tato míra rozlišovat nestala přímo úměrnou nákladům na mediální kampaně rozlišovaného...
Z poněkud trudných myšlenek mě dostala loňská návštěva Designbloku, respektive pavilonu světoznámé nábytkářské značky Ton. Židle, na kterých sedal můj táta, jeho táta a táta jeho táty. Židle, která expanduje na všechny kontinenty. Celkem na osmi vystavených exponátech jsem mohl pozorovat jejich účinek – každý ten kousek ve mně rozehrál symfonický part na téma „krása“ a „originalita“. V každém kousku toho ohnutého dřeva jako by k vám promlouvala nesmrtelnost. Tak, jako se dnes přetahuju se sestrou o stoleté houpací křeslo od Thoneta, tak moje děti po mě podědí a budou se přetahovat třeba o to právě vystavované křeslo Merano. V té záplavě dojmů jsem si ještě stačil všimnout, že pavilon byl plný lidí; a noví stále přicházeli. Ne, tahle generace tu nezanechá jen plastové smetí.
Značka Ton vsadila na spolupráci s designéry a prostřednictvím jejich vizí dává svým výrobkům příběh. Onen „třetí rozměr“, duši, srdce, ať to nazveme jakkoli – zkrátka to, co vás přinutí se nad židlí zastavit a přemýšlet o ni jako o živé bytosti.
Vývojářské studio Ton oprašuje staré koncepty a obléká je do nového hávu. Taková židle Liberton – to jsou třicátá léta minulého století. Vidíte tu jednolitou podnož z ohýbaných trubek? To je přece nadčasové řešení legendárního Marta Stama - ovšem tentokrát v odlehčeném industriálním podání Toma Kelleyho.
Ohýbané dřevěné skořepiny, kopírující florální tvary; to je pro změnu vzkříšení secesních prvků, o které se postaral Fabrizio Gallinar. Židli můžete říkat třeba tulipán; dílem proto, že se květině podobá; no a vlastně – také se tak oficiálně jmenuje.
Legendární „Čtverka“ odkazuje na prvovýrobu v Thonetových závodech. Jedna z prvních židlí, která dobyla svět. Varianta s područkami dokonale demonstruje současné možnosti ohýbání dřeva…
Židle „036“ – to jsou výlety našich babiček do lázní. Naši dědové, pokuřující tajně dýmku na lázeňském balkonku…
Cortina, Treviso, Bergamo, Cantu nebo Torino – to je italská designérská smršť (Design: Tom Kelley) v podání Tonu. Další neuvěřitelný koncept – nábytek jako dětská skládačka. Všechny židle jsou vzájemně stohovatelné – mohou být nekonečně kombinovány v jednom interiéru – dle libosti jejich majitele.
Kolekce Stockholm. Nefalšovaný severský vítr a pod ním podepsán Mads K. Johansen. Víte, že tenhle designér vyrůstal v lese? Stavěl si tam dřevěné domky a bunkry, a když vyrostl, živil se jako umělecký truhlář. Židle Stockholm byla vlastně jeho závěrečná diplomová práce, a aby nebylo židli smutno, představil pod vlajkou Tonu hned celou kolekci…
Vidíte, už se mi ulevilo. Pohupuju se na své plastové zahradní židli za osm padesát a představuju si, že je to Orchidej od proslulého čínského designéra Kim-Čun Ťuka, který se při jejím vývoji inspiroval – třeba…dejme tomu…ženským pozadím. Ale až prodám autorská práva na své sebrané spisy, přísahám, že si koupím to báječné houpací Tonovo křeslo, abych se o něj nemusel s nikým dělit…
Pro Sednisi.cz a Zidle-nabytek.cz
Jan Rybář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen.
© 2005 sednisi.cz | all rights reserved